Mlčení papeže Prevosta
Mlčení papeže Prevosta
"Když je oběť zneužívání vyzvána, aby odpustila svému trýzniteli, zůstává sama se svou bolestí.
A bolest před soudcem nevypovídá."
Máriam MarCnez-Bascuñán*
(Překlad ze španělštiny Petr Živný)
Španělsko je země s 1 621 obviněnými ze sexuálního zneužívání a více než 3 000 zdokumentovanými oběťmi. Během nedávné návštěvě papeže Lva XIV. se po celý týden mluvilo o migraci, humanismu, polarizaci… ale o zneužívání jen velice okrajově. Jak si tento posun vyložit?
Papež navrhl svou cestu tak, aby se představil jako politický papež po Františkovi. Mluvil o pravdě a důstojnosti, v parlamentu odsoudil xenofobii, ale zároveň s přesností vymezil, které věci zůstávají"duchovními" a jsou tak nedotknutelné jazykem spravedlnosti.
V Montserratu, kde samotné opatství dospělo k závěru, že mnich Andreu Soler zneužíval nezletilé po více než 30 let, neřekl ani slovo. Na zasedání biskupské konference seděl u jeho stolu kardinál Rouco Varela, obviněný z krytí dvou případů pedofilie, přičemž v jednom z nich bylo madridské arcibiskupství v roce 2007 odsouzeno k vyplacení odškodnění. Za zavřenými dveřmi mluvil o "spravedlnosti" a "nápravě", ale venku, kde ho slyšel celý svět, hovořil pouze o "ráně". Slova práva tam, kde ho nikdo neslyšel; slova útěchy před veřejným míněním. Jenže slova zavazují pouze tehdy, jsou-li vyslovena nahlas. Proto se Montserrat stal místem, kde se mlčení proměnilo v čin.
Britská teoretička Sara Ahmed již psala o institucích, které tvrdí, že naslouchají stížnostem, aby je nemusely řešit; o situacích, kdy výrok "nasloucháme" nahrazuje samotný akt naslouchání. (Zde: Konkurence podmětu s předmětem snižuje srozumitelnost: akt naslouchání byl nahrazen pouhým výrokem "nasloucháme"? Nebo obráceně?) Ale podívejme se na Prevosta: "Každý zraněný člověk musí mít možnost nalézt upřímné naslouchání, přijetí, ochranu a skutečné cesty k uzdravení."
Neříká "oběť". Nepojmenovává zločin. Když se oběť zneužívání promění v "zraněného člověka", ztrácí svůj právní status a zůstává jí pouze bolest. A bolest se na rozdíl od zločinu nedostavuje před soudce.
Evropa však vznikla právě tím, že církvi tuto gramatiku odebrala. Napsala o tom žena už v roce 1847.Ve svém románu Jane Eyrová jeho autorka Charlore Brontë vypráví, jak Jane těsně před svatbou s Rochesterem zjistí, že má v podkroví zavřenou manželku. On jí nabízí lásku, ochranu, péči, po které by žena bez prostředků mohla toužit. Stejně jako církev svým obětem: péči od toho, kdo jim ublížil, pod podmínkou jejich mlčení.
Jane však odejde a pronese větu, která představuje jeden ze skrytých zrodů evropského jednotlivce:
"I care for myself." Starám se sama o sebe. Odmítá, aby někdo jiný – muž, instituce nebo autorita –rozhodoval o tom, jak bude pojmenováno to, co prožila.
To nejlepší z Evropy bylo vybudováno právě na tomto gestu: emancipace žen, práva pracujících. Ve své nejlepší podobě Evropa vzala církvi slova pro lidské utrpení a svěřila je těm, kdo trpí.
Proč dnes znovu žádáme od Říma to, co jsme mu po staletích úsilí odebrali?
Sekulární slova důstojnosti působí osiřele, opotřebovaně politikou, vyprázdněně trhem, a starobylá autorita, oděná do humanismu, se nabízí, že nám je vrátí. Tleskáme papeži, který o migrantech mluví jazykem práv a o obětech vlastní církve jazykem soucitu, a nevšímáme si – nebo si raději nechceme všimnout – že právě tuto asymetrii jsme se naučili netolerovat. (Zde: Netolerovat, či tolerovat?)
Před nunciaturou protestovaly oběti, které Prevost odmítl přijmout: nepohodlné, neposlušné, ty, které požadují, aby byly pojmenovány, nejen utěšovány. Právě ony dnes nesou to nejlepší z Evropy.
Dvě stě let po Jane říkají: " Starám se sama o sebe". To je nejhumanističtější věta, která tento týden zazněla. A nepronesl ji papež.
*Profesorka politické teorie na Autonomous University of Madrid. Autorka knihy Género, emancipación y diferencias (Plaza & Valdés, 2012) a spoluautorka knihy Populismos (Alianza Editorial, 2017). Od června 2018 do roku 2020 působila jako ředitelka sekce názorů v El País. V současnosti je komentátorkou a spolupracovnicí tohoto deníku a je členkou jeho redakční rady.
PhDr. Mgr. PETR ŽIVNÝ, Ph.D., spolupracovník Pro čistou církev z.s.,vystudoval jednooborovou psychologii na FFUK v Praze. Má atestaci a specializaci v psychoterapii, klinické sexuologii, psycho-onkologii, v léčebné hypnóze a grafologii. Pracuje v této oblasti již téměř čtyřicet let. Hovoří česky, italsky, anglicky, španělsky, německy, rusky a polsky. Od roku 1990 přednáší jako externí učitel na katedře psychologie FFUK. Je prezidentem Mezinárodní společnosti experimentální a aplikované hypnózy (ICEAH) se sídlem v Miláně.