Vatikánská kultura ticha a česká cesta k pravdě

Když mluvím o problematice sexuálního zneužívání v církvi s lidmi, kteří mají tendenci tuto instituci hájit, narážím stále na stejný argument: "Je to jen selhání jednotlivce." Jako odborník, ale především jako přeživší sexuálního zneužívání v církvi, musím pokaždé znovu trpělivě vysvětlovat, že realita je jiná. Je systémová. Je prohnilá od základů. To, čeho jsme byli svědky v České republice – od upírání procesních práv obětem až po trestní oznámení, která na oběti podával kardinál Duka – není lokální exces. Je to příznak globální kultury tutlání, popírání a odkládání, která vede až do nejvyšších pater vatikánské hierarchie.

Důkazy, které nelžou

Díky brilantní práci německých investigativců z projektu CORRECTIV už dnes nemusíme jen "věřit" svědectvím obětí. Máme v rukou fakta. Jejich rešerše publikovaná v březnu 2026 (její překlad najdete na webu procistoucirkev.cz nebo originál na correctiv.org) prokazuje, že tato kultura sahá až k samotnému papežskému stolci. Je nade vší pochybnost doloženo, že Joseph Ratzinger – pozdější Benedikt XVI. – se coby prefekt Kongregace pro nauku víry desítky let přímo podílel na systému, který zneužívání dětí aktivně kryl.

Z práce týmu CORRECTIV vyplývají zjištění, která berou dech:

1. Organizovaný zločin ve Vatikánu: Nešlo o chyby v komunikaci, ale o systematický mechanismus. Církevní hierarchie po celých 100 let upřednostňovala ochranu instituce před bezpečím dětí.
2. Protokolární čísla jako razítko na zlu: Každý případ nahlášený do Vatikánu dostal své číslo (např. 174/72 – první číslo je pořadí v daném roce, druhé číslo označuje rok). Řím tedy vše věděl, vše katalogizoval, ale místo policie o tom informoval jen své "tajné skříně". Jen v letech 2001-2010 se takto do Vatikánu dostalo 2100 případů.
3. Byrokracie jako zbraň: Jednotlivé případy se v Římě záměrně (ne)řešily celé dlouhé roky nebo i desetiletí. Mezitím byli predátoři překládáni do jiných farností, kde páchali další násilí.
4. Případ "Hroznová šťáva": Vrchol představuje Ratzingerův podpis pod výjimkou pro pedofilního kněze Petera H. z mnichovské arcidiecéze. Psychiatr tomuto knězi zakázal pít alkohol, protože pod jeho vlivem zneužíval děti. Ratzinger mu oficiálně povolil sloužit mši s hroznovou šťávou i přes to, že věděl o jeho pedofilní diagnóze a rozsudku za zneužívání dětí. Přesto ho nechal dále působit mezi dětmi, které tento kněz zneužíval i nadále. Jen při mši místo vína používal zmiňovanou šťávu.

Český rybníček: Od ignorance k naději?

Tato vatikánská omerta – mafiánský kód mlčení – má v Česku velmi konkrétní a ostudné podoby. Nezapomenu na evropské synodální setkání v Praze v roce 2023. Šel jsem tam sám jako oběť zneužívání, s výzvou delegátům, aby církev zneužívání řešila. Předával jsem ji každému osobně do rukou. Pořadatelé z České biskupské konference účastníkům moji výzvu trhali z rukou a házeli do koše. Ano, takto vypadala jejich kultura jednání. Zatímco zástupci z Holandska, Německa či Švýcarska mě brali jako partnera k dialogu a dopis si vzít nenechali (někteří mi i říkali, že dělám dobrou věc), tak zástupci z Česka a východní Evropy rezignovaně výzvu odevzdávali. Vrcholilo to skandálním zásahem policie, kterou na mě nechali zavolat, aby mě vyvedli z veřejných prostor hotelu. Jediný, kdo se tehdy proti tomuto jednání ohradil a vyjádřil mi podporu, byl Tomáš Halík. Arcibiskup Jan Graubner, kterému jsem list předal osobně do ruky a který slíbil, že se jím bude zabývat, neudělal – nepřekvapivě – vůbec nic. Stejně tak nuncius Okolo.

Když čeští biskupové nijak nereagovali na naše výzvy k řešení problematiky (zejména tu z roku 2024, ve které vyzýváme ke zřízení nezávislé komise a odstoupení biskupů, kteří zneužívání vědomě kryli), zkoušeli jsme oslovit právě i apoštolského nuncia Jude Thaddea Okolo. Dva roky nám trvalo, než nás přijal. Při setkání v únoru 2025 nás ujistil, že naše žádost se dostane k papeži na stůl jako jedna z prvních. Papež František krátce po setkání zemřel – a bohužel nový papež věc buď neřešil nebo nedostal. Nestalo se tedy nic. Takřka rok jsme od nuncia nedostali žádnou informaci.

Proto jsme oslovili prezidenta Petra Pavla, který byl na návštěvě Vatikánu 19. ledna 2026. Ten se nás zastal a pozval nás na Pražský hrad. Naopak apoštolský nuncius nám v letošním roce adresoval povýšeně formulovaný dopis (jeho originál přikládám). Ten je smutným dokladem jeho skutečného postoje. V této souvislosti mi dávají zjištění německých novinářů větší smysl. Když vidím, jak silný je filtr toho, co se do Vatikánu vůbec dostane, a zároveň když Vatikán dokáže několik let čekat, než danou záležitost vůbec začne řešit, pak můžeme směle říci, že kultura tutlání je opravdu systematická.

Graubnerovo olomoucké dědictví

Kultura tutlání není abstraktní pojem, má své konkrétní oběti. Nejlépe je to zdokumentováno v olomoucké arcidiecézi. Kniha Václava Nováka Křičím hlasem zrady popisuje trestuhodnou nečinnost tehdejšího arcibiskupa Graubnera v kauze kněze Františka Merty. Graubner byl opakovaně upozorňován na to, že Merta zneužívá ministranty v Holešově či Napajedlích. Odpověď? Přesouvání kněze z farnosti do farnosti, kde Merta mohl vesele pokračovat. František Merta, ačkoli odsouzený, mohl jako kněz působit až do roku 2025, kdy odešel do důchodu. Podobně jako Jaroslav Štancl nebo Jan Slíva – soudně uznaní násilníci, které Jan Graubner nechal ve službě. Jana Nováka jsme na našem setkání navrhli prezidentovi na státní vyznamenání.

Záblesky naděje?

Nový arcibiskup Stanislav Přibyl má zatím zcela jiný přístup. Osobně se s oběťmi schází. Říkal mi, že nyní za ním přichází průměrně jedna oběť každý týden. Vnímám u něj chuť věci řešit. Chci věřit, že spolu s dalšími biskupy, kteří mají dobrou vůli (byť možná ještě nemají potřebné zkušenosti) se začnou problematikou opravdu zabývat. Očekáváme od biskupů, že nás jako oběti zneužívání přijmou na jednání ČBK a že společně najdeme cestu, která je v zájmu všech: vytvářet prostředí, kde zneužívání nemá místo, a když už se někde objeví, je okamžitě řešeno. Zájem obětí chceme společně postavit nad zájem chránit pověst církve. Ve skutečnosti teprve úplná transparentnost může pověst církve ve finále zlepšit, jak se to ukazuje například ve Francii.

Tři kroky k uzdravení

Abychom mohli říci, že se církev vyrovnala se svou minulostí, jsou nezbytné tři kroky:

1. Nezávislá vyšetřovací komise: Musíme po vzoru Francie či Španělska zřídit nezávislou komisi (např. pod záštitou veřejného ochránce práv) složenou z historiků, psychologů, sexuologů a dalších odborníků. Statistiky ze světa ukazují, že 4 až 7 % kněží jsou pachatelé. Pokud např. ve Francii či Španělsku zjistily tyto komise statisíce obětí církevního zneužívání, určitě to i v Česku nebude zanedbatelný počet. Představitelé církve již mají k dispozici rešerše, jak tyto komise v zahraničí pracovaly.
2. Spravedlnost a respekt: Nestačí obecná omluva arcibiskupa padajícího na tvář. Oběti potřebují adekvátní uznání a zastání v komunitách, kde jsou často po nahlášení činu ostrakizovány a propouštěny ze služeb. Církev by měla obětem zajistit a hradit terapie v takové délce, jak je třeba. Víte, že 13 % obětí se pokusí o sebevraždu? To je cena za jejich mlčení a ukazuje to na závažnost problému.
3. Změna kultury moci a celibátu: Zneužívání moci a vynucený celibát jsou dva hlavní faktory, které generují predátory v církevním prostředí. Studie potvrzují, že naprostá většina kněží celibát stejně nedodržuje – jde to proti lidské biologii. V Německu celibát nedodrží celých 95 % kněží. (Zdroj: Vatican News). Chcete lepší doklad toho, jak tento system nutí žít kněze ve lži a pokrytectví? Kulturu moci by mohla změnit určitá demokratizace církve. Například ve Švýcarsku se na jmenování farářů a podílejí i laici. Momentálně probíhající synoda (tedy úsilí o určitou obrodu církve a zapojení laiků) může být vhodným způsobem, jak na tom začít pracovat.

Závěrem

Chtěl bych ocenit přístup prezidenta Petra Pavla, který v únoru přijal 18 obětí zneužívání a na setkání se poctivě připravil. Podíval se předem na film Spotlight o rozkrývání případů bostonské arcidiecézi. Jen v Bostonu identifikovali neskutečných 159 kněží – sexuálních predátorů. Realita je ale v celém světě velmi obdobná.

Pokud církev nezmění svůj přístup, nepodívá se pravdě v tvář a nepodnikne účinná opatření, tak upřímně nechápu rodiče, kteří své děti budou posílat na církevní akce. Pro nás, kteří jsme zneužívání přežili, nekončí snaha dosáhnout spravedlnosti a změny. Pokud hledáte pomoc nebo informace, obraťte se na spolek Pro čistou církev (www.procistoucirkev.cz). Pravda nás osvobodí, ale nejdřív nás nejspíš zvedne ze židle.

Autor je členem spolku Pro čistou církev a odborníkem na problematiku sexuálního násilí v církevním prostředí.