Setkání s oběťmi v olomoucké arcidiecézi
Setkání s oběťmi v olomoucké arcidiecézi v sobotu 28. března pro mě nebylo jen profesní zkušeností právníka obětí, ale především lidským zastavením. V prostoru, kde se běžně odehrávají společenská setkání, se tentokrát otevřelo něco podstatně citlivějšího – prostor pro sdílení bolesti, hledání porozumění a možná i prvních náznaků důvěry.
Samotné uspořádání setkání nebylo náhodné. Sezení v kruhu, bez hierarchického rozdělení, vytvářelo symbolický i praktický rámec: nikdo nebyl výše, nikdo níže. Oběti, zástupci církve i další účastníci sdíleli stejný prostor i stejnou možnost promluvit. Tento detail považuji za zásadní – už jen tím se otevírala cesta k dialogu, nikoli k jednostrannému sdělení.
Motiv "jedné lodi", byť vyjádřený jednoduše papírovými lodičkami, ve mně zanechal silný dojem. Nejsem si jist, zda jsme skutečně na jedné lodi – to by bylo možná příliš rychlé a snad i nepravdivé tvrzení. Ale nepochybně jsme se alespoň na chvíli sešli v jednom přístavu. A právě to považuji za významný krok.
Zazněla řada hlasů – zástupci organizací, představitelé církve, odborníci, ale především samotné oběti. Každý měl možnost mluvit a většina této možnosti využila. Překvapilo mě, jak silná byla snaha mluvit otevřeně, a přitom nezraňovat. Ve vzduchu nebyla jen tíha minulosti, ale i určitý druh respektu – ne k institucím, ne k rolím, ale k samotnému procesu hledání pravdy.
Zaznívala vážná slova o nutnosti pomoci obětem, ale také připomínky kroků, které již byly ze strany církve učiněny. Tento dvojí pohled – kritický i uznávající – vytvářel prostor pro realističtější vnímání situace. Nešlo o obhajobu ani o obžalobu, ale spíše o pokus pochopit.
Je však třeba přiznat, že ne vše proběhlo bezchybně. Jeden moment, spojený s nevhodným vystoupením sociální pracovnice, byl bolestivý a pro přítomné oběti jistě zatěžující. Zároveň je férové dodat, že šlo o individuální selhání člověka mimo struktury arcibiskupství. O to více vyniká skutečnost, že jinak setkání proběhlo bez excesů.
Silným gestem pro mě bylo i to, když arcibiskup odložil na přání jedné z obětí kolárek i biskupsky kříž. Nešlo jen o symbol, ale o konkrétní krok směrem k lidské rovině setkání. V kontextu celého dne to působilo jako snaha být přítomen nikoli jen jako představitel úřadu, ale jako člověk mezi lidmi.
Po sedmi letech napětí a komunikace často vedené skrze média nelze očekávat, že jedno setkání vše změní. Takové očekávání by bylo naivní. Přesto mám za to, že se stalo něco podstatného: lidé spolu skutečně mluvili. A to není málo.
Možná zatím nejsme na jedné lodi. Ale dokázali jsme se sejít v přístavu a naslouchat si. A pokud má mít cesta vpřed smysl, bude potřebovat právě to – odvahu, pokoru, trpělivost a schopnost naslouchat i tehdy, když to není snadné.
Přeji si, aby podobná setkání pokračovala. Aby se postupně stala prostorem, kde nebude nutné formulovat postoje skrze média, ale kde bude možné říkat věci přímo, osobně a s respektem. Pokud se to podaří, může se z dnešního přístavu jednou skutečně stát společná plavba.
Děkuji manželům Schreiberovým za jejich práci.
Jan Rozek
kanonický advokát obětí